MARTIN BECK MATUŠTÍK

Nebezpečná paměť

Walter Benjamin napsal v šesté tezi o filosofii historie, že “jenom ten historik bude schopen rozdmychávat jiskry naděje v minulosti, který je pevně přesvědčen, že ani mrtví nebudou v bezpečí před nepřítelem, jestliže vyhraje“. A tak “nebezpečná paměť“ je pouze ta, která “zachraňuje tradici od konformismu, jenž se ji chystá přemoci“. Radikální rozpomínání je zároveň nadějí budoucnosti, že se zapomenutá či retušovaná historie nebude vracet jako tragická fraška.

Na exkluzivním rozhovoru pana prezidenta Václava Klause pro sobotní Právo (29. 11. 2003) mne zaujal jeho zájem “otevřít jistou diskusi“ a poopravit čtrnáct let již trvající “hluboký omyl“ či “pohádku... o sametové revoluci“, že v Československu, či možná ve východní Evropě vůbec, kdysi existoval nějaký “disent“. Takto pan Klaus vysvětluje svou potřebu říci teď naplno (tj. konečně to bude z Hradu slyšet docela nahlas), že s tou historickou pamětí o době komunismu a jeho konci není něco v pořádku. A proto také v předcházejícím článku k výročí 17. listopadu 1989 (MF Dnes 15. 11. 2003) pan Klaus napsal, že to byli obyčejní lidé, a ne disidenti, kdo “svým chováním vytvořili předpoklady“ pro změnu režimu. V rozhovoru pro Právo pan prezident toto tvrzení dokresluje tím, že analyticky zpochybňuje oprávněnost či aplikovatelnost termínu “disent“ jako takového, ale zároveň i popírá jeho historickou skutečnost ve východní Evropě v době komunistických režimů. Dvojím použitím výrazu: “tzv. disidentské skupiny“ a “aktivity tak zvaného disentu“ pan Klaus dále rétoricky zdůrazňuje, že jde o fiktivní realitu. Zpochybněn je tak pojem disent a vše, k čemu se historicky vztahuje, včetně lidí a aktivit, kterých se týká.

Dokončení na str. 4

Dokončení ze str. 1

Že zde nějaký disent byl, je již “strašnou dobu“ trvající pohádka a omyl, které je třeba poopravit, “protože nic takového nebylo“. Prezident Klaus se snaží být korektní a “spravedlivý“ vůči těm, jejichž historickou roli jim upírá, když říká, že byli efektivní především krátce po 17. listopadu 1989, protože byli efektivní prakticky a krátkodobě. Ale nakonec nelze přehlédnout odpověď prezidenta Klause na otázku pana Václava Havla (MF Dnes 21. 11. 2003), totiž že disidenti asi opravdu byli více méně zbyteční.

Když skupina německých historiků v polovině osmdesátých let začala revidovat roli nacistického Německa, vznikla z toho dlouhá veřejná aféra, Historikerstreit. Přestože například teze Ericha Nolteho očividně nepopíraly holocaust jako takový, kladení rovnítka mezi jeho oběti a jeho protagonisty vedlo ke gumování historie. Nebezpečný vztah paměti a politiky vyšel najevo již v okamžiku, kdy kancléř Helmut Kohl a prezident Ronald Reagan spolu s generály chtěli 5. květen 1985 oslavit ne jako den porážky nacismu, ale jako den usmíření: ráno měli zajít do koncentráku Bergen-Belsen a odpoledne na vojenský hřbitov v Bitburgu. Když sníh začal předčasně tát, obnažily se desítky hrobů zde pohřbených příslušníků jednotky SS a vyvolaly tak skandál kolem této politicky naaranžované historické revize: koncentrák a Bitburg se ocitly na jedné morální rovině. Proti propagovaným historickým retuším, podle nichž utrpení obyčejných německých vojáků na východní frontě je třeba brát stejně jako utrpení obětí holocaustu, proti politice zapomenutí vystoupil s polemikou filosof a sociolog Jürgen Habermas. Tato debata trvala skoro až do pádu berlínské zdi a její echo doprovázelo nejenom sjednocování nové berlínské republiky, ale také dlouhé diskuse o novém památníku ho locaustu evropských Židů v Berlíně (viz můj článek ve Filosofickém časopisu č. 5/2002, s. 811–828).

Milan Kundera napsal ve svém románě Kniha smíchu a zapomnění (6. část, 2. kapitola), že Franz Kafka byl prorokem světa bez paměti a Gustáv Husák jeho tvůrcem. Jako prezident zapomnění vedl Husák jeden z největších masakrů české paměti, když v sedmdesátých letech vyhodil přes 145 historiků z jejich univerzitních postů. Částí Husákovy normalizace bylo malování nové historie a tvoření nové paměti. Komunisté používali slovo “intelektuál“ jako nadávku – cituji opět z Kundery (1. část, 3. kapitola): to slovo “označovalo člověka, který nedokázal pochopit život a který byl odtržený od [obyčejných] lidí“. V padesátých letech “všichni komunisté, kteří byli věšeni jinými komunisty, byli stiženi touto kletbou [intelektuál]“. V době Husákovy normalizace nastává drastická intelektuální lobotomie Česko slovenska. Co lepšího může vzejít z režimu, který se dnes, a to k prvnímu výročí 17. listopadu po odchodu Václava Havla z Hradu, hrdě ujímá stejné normalizační rétoriky a praxe historického retušování disentu?

Napsal jsem v rozhovoru pro Prostor (č. 16, 1991, s. 113–117), že “intelektuál není žádné zvláštní zvíře“. Panem Klausem vytyčený rozdíl mezi disentem a obyčejným člověkem je to, co je “nedefinovatelná entita; [co] není... analytický termín“, a lze s ním tudíž “operovat“ pouze ideologicky jako s rétoricky vytvořenou fikcí. Disent je termín, který označuje veškerou opozici vůči totalitnímu režimu. “Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil,“ říká pan prezident Klaus, ale pak nemůže hovořit ani o prvním odboji proti nacistům a holocaustu, ani o partyzánech a ani o těch, kdo za odpor proti poslednímu režimu zaplatili ztracenými životy. Ti lidé, kteří v padesátých letech umírali na šibenci, jako Milada Horáková, či trpěli v komunistických žalářích a koncentrácích – neznámá i známá jména, mladí a staří, manuálně i duševně pracující, Židé, komunisté, kněží a řeholní sestry, lidé jiných vyznání –, patří k rodinné genealogii disentu. Členství této unikátně různorodé skupiny obyčejných a významných lidí v Chartě 77 je toho jedinečným důkazem. Nikdo by přece panu Klausovi nevytýkal, kdyby se místo disidentství či podpisu Charty 77 aktivně hlásil do Strany (a také se na to v rozhovoru nikdo ani před volbami nezeptal). Ale popírat činnost disentu vůči totalitnímu režimu, která vedla nejdříve k reformním snahám Pražského jara 1968 a po normalizaci ke vzniku Charty 77 – není to nakonec jen docela obyčejná, sprostá, nestydatá lež?

Když mě v roce 1977 zadržela StB na jednom Patočkově semináři a posléze znovu na jeho pohřbu, byl jsem devatenáctiletý student. Byl jsem tehdy vedením Filosofické fakulty Univerzity Karlovy postaven před volbu předstoupit na podzim před všechny studenty a profesory a veřejně v aule odmítnout Chartu 77 a Patočku a dále stát se spolupracovníkem StB na filosofické fakultě, jak mi bylo nabízeno, to vše výměnou za to, že nebudu vyhozen ze školy. Tak se lámaly charaktery, anebo životy. Alternativou byl vyhazov ze školy a odchod na tvrdou vojnu a bez možnosti studia. Využil jsem nečekané pomoci a odešel během léta do exilu. Nevím, jak v sobě dělat rozdíl mezi obyčejným člověkem a disidentem, a to už vůbec ne v devatenácti, kdy mne nikdo neznal; ale možná je rozdíl mezi těžkou volbou nechat se režimem předčasně zlomit, anebo jej alespoň obelstít odchodem. Na volbě, která byla tehdy přede mnou, záležel celý můj další život. Každá z mých alternativ nesla celoživotní důsledky. Byl jsem obyčejný mladík, který se svým rozhodnutím hlásil i tehdy k disentu. Místo vyžadovaného prohlášení proti disentu jsem Chartu v srpnu 1977 podepsal – ne proto, abych tak dostal povolení k vystěhování do Rakouska, ale tajně -, a to v den svého exodu z Prahy, kdy jsem dopis s podpisem odeslal mluvčím – disidentům, kteří sotva věděli, kdo vlastně jsem (o tomto, mimo jiné, píšu v současné době paměti).

Na závěr svého rozhovoru pro Právo se pan Klaus vrací ke své přednášce na téma svobody ve Woodrow Wilson Center ve Washingtonu. Možná právě tato přednáška lépe nastiňuje jeho určité vidění světa a politické teorie, které lze charakterizovat jako extrémní, ne-li marginální. Alexandr Kramer se ptá, zda tím, že pod hlavičku nepřátel svobody zahrnul taková sociální hnutí, jako jsou obhájci lidských práv, ekologové a zastánci sociální odpovědnosti, pan Klaus nesoutěží o “titul nejkonzervativnějšího politika na světě“. Pan Klaus odpovídá jen nepřímo tím, že charakterizuje prvního řečníka v této řadě přednášek jako známého amerického filosofa. Avšak Michael Novak je známý především svým členstvím v jednom z nejkonzervativnějších amerických “think-tanků“, Enterprise Institute ve Washingtonu. Rozdíl mezi ideologickým zaměřením tohoto typu institutů na podporu určitého směru americké politiky a kritickou intelektuální prací na amerických univerzitách je značný. Dost často lze slyšet, že někdo z amerických politiků představil klíčovou politickou pozici na půdě toho či onoho institutu. Avšak je skoro výjimečné setkat se s disertační prací či diskusním panelem na americké konferenci věnované Michaelu Novakovi. Kdyby pan Klaus řekl, že vystoupil v řadě, kde také přednášeli známí američtí političtí filosofové, jako John Rawls, Robert Nozick, Richard Rorty, Cornel West anebo Iris Marion Youngová, pak by tomu člověk mohl přiznat spíše teoretickou než ideologickou důležitost. Klausova obhajoba občanských práv proti lidským právům představuje okrajovou pozici v současné sociální a politické filosofii, i když z politického hlediska, pro které jsou lidská práva překážkou, může jít o ideologicky centrální pozici. Výsledkem prvního odboje bylo zakotvení lidských práv v Chartě OSN a později, v době druhého odboje, i v Helsinských dohodách. V tomto hlavním směru poválečného myšlení občanská práva vyrůstají z práv člověka, která jsou nadnárodní a univerzální. Mezi státy, které nedodržovaly lidská práva, patřilo i komunistické Československo.

Chartu 77 nelze chápat jinak než jako boj o lidská práva v režimu, který oficiálně respektoval občanská práva. Teorie, na níž se Charta zakládala, vycházela z jisté politické fenomenologie člověka, kterou Patočkovo a Havlovo myšlení čerpalo z ryze evropských zdrojů jak husserlovských, tak lévinasovských. Založení lidských práv se však najde i v personalismu Svatého otce Jana Pavla II., v Beethovenově Deváté symfonii a Schillerově Ódě na radost, anebo u anglosaských autorů, například v Rawlsově Teorii spravedlnosti či u Iris M. Youngové v Inclusion and Democracy, ale především u Thomase Jeffersona a v americké Deklaraci nezávislosti. A tak se ptám znovu, co dobrého vzejde z režimu, který dnes hrdě kritizuje lidská práva jako “specifickou ideologii dnešní doby“?

Mocenské přepisování historie vždy zvěstuje buď pogrom či genocidu. A proto také univerzální lidská práva jsou garancí práv daných státem, tedy práv občanských. Nemohu být občanem, je-li mi odepřeno člověčenství. Všechny politické redukce člověka a historické revize paměti vždy vedou k destrukci humanity, a tím tedy i národa. Proto se také nacionalismus, ať již sekulární či náboženský, který respektuje práva občanská pro vlastní skupinu, může bez respektování práv lidských stát půdou pro genocidu či teror namířený proti těm, kdo k nám nepatří. Proto byl Husák prezidentem zapomnění a jeho normalizace zhoubou národa.

V lednu 1969, když se upálil Jan Palach, mi bylo jedenáct. Z Palachova pohřbu jsem publikoval fotku v Sedmičce pionýrů. Byla to vlastně moje první publikace. Pak, po nějakém čase, v jeho hrobě na Olšanech pohřbili jakousi Marii Jedličkovou, jako by tím chtěli vymazat Palachovo bytí i nebytí. Byla to dvojí lež, protože ona žádná taková Marie neexistovala. Mrtvý Palach nebyl v bezpečí před nepřáteli, kteří aktivně normalizovali naši paměť a historii. Ale kdysi neznámý, obyčejný student Palach žil dál v paměti obyčejných lidí. I obyčejná mrtvola, jež se stala tryznou, může tak být disidentem v režimu, jenž je idiotský. My jsme dál chodili na Olšany i na Václavák se svíčkami a květy. Nikdy bych netušil, že Palachovo jméno bude jednou na budově filosofické fakulty, ve které jsem kdysi bojoval o duši. Nebezpečná paměť je ta, která žije v disentu proti nelidství a zapomnění. Má-li pan prezident Klaus pravdu, že “nic takového nebylo“, pak je již český národ zahuben a my jsme již ztraceni.

Autor je profesor politické filosofie na Purdue University, USA.